Kdyby hvězdy uměly mluvit

   Zpívaly o vodě. Jak je potřebná k životu. Že kdysi jí bylo tolik, že zaplavila celý svět. Jediná loď tuto potopu přežila. A ta loď zachránila všechna zvířata a také člověka. Hvězdy to viděly, viděly i duhu, která pak vystoupila na nebe. Ony nezapomněly.

   O smrti se kterou přísti nelze se. Je zahalená závojem tajemství, který je tak tmavý, že když se  za něj podíváš, nikomu to už neřekneš – budeš navždy mlčet. Tak důmyslně je to na světě zařízené – stejné podmínky, ať jsi člověk či žirafa. Můžeme si smrt jenom představovat a doufat, že nás nezastihne nepřipravené. Pro někoho může být smrt jenom další dobrodružství, pro jiného osvobození, ale všechny nás čeká, někoho dřív jiného později. Všichni tam jednou musíme.

   Verše o světě. Plné přírody a jejích krás. Bylo by tam všechno – žal umírajících květin, radost ryb vracejících se do rodných vod, čistá krása sněhu, štěstí volného ptáka v oblacích, bolest rodící srny, vděčnost zajíce, který se skryl před liškou... Určitě bychom se dozvěděli něco o tajemném zákonu, kterým se celá příroda řídí. Jak si zvířata vybírají oběti. Loví ty nejslabší. Liška si vybere pomalého zajíce. Aby pomalí neměl děti, které by byli taky pomalé. Liška ví, že zajíc tu bude vždy, aby jí dal jíst. Liška žije tímto zákonem. Tak to je se vším živím, jenom člověk na tento zákon už zapomněl.

   O všech lidech, co kdy žili. Nezpívaly by o tom jací jsou lidé dnes. Jak po sobě házejí bomby, dělají díry do země a ta potom pláče. Zpívaly by o tom jací byli, když byli dětmi. Mnozí z nás a po většinou jsou to učitelé, si myslí, že děti znají. Cožpak se děti dnes, tak brzy zasvěcené do společenského pokrytectví, někdy prozrazují v přítomnosti těch, kteří mají nad nimi nějakou moc? Jejich svět je jinde jsou sebou samými opravdu sebou samými, jen mezi sebou a daleko od tázavých a  nedůvěřivých pohledů. Na děti neplatí některé fyzikální zákony. Písně o dětech by byly plné snů, hraček, zvířat. Být dítětem je krásné, člověk zná svět z náruče svých blízkých a nevidí věci, které prohlédne až dospěje. Má svůj svět ve kterém neexistují lidské spory, jen dětské. V tom světě žil každý z nás a jen pár lidí oněm ještě ví, proto by o něm hvězdy zpívaly, aby nám ho připomněly. Až se zase jednou budeme hněvat na děti, uvidíme svět ve kterém jsme taky jednou žili a hněv se vytratí jako sníh na slunci.

    Písně o lásce by byly ty nejkrásnější. Láska má mnoho podob a hvězdy by nezapomněly ani na jedinou z nich. Zpívaly by o tom jak tu byla na začátku světa. Jak tu je, když se rodí nový život. Jak je tady, když nový život roste a dospěje. „Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnost ale vždy se raduje z pravdy.“ Jak se píše v Bibli. Láska ta kdy chce si chodí. Zasáhne jakékoli srdce. Nikdy nezanikne, neboť láska je silnější nežli smrt.

   Hvězdy možná mluví. Jenom je neumíme poslouchat. Zkuste si někdy za teplé letní noci lehnout do trávy a dívat se na hvězdy, možná uslyšíte vzdálený zpěv, uvidíte jak na vás mrkají. Ale když nic alespoň si uvědomíte jak moc je život pomíjivý. Jen si představte kolik lidí se na hvězdy už dívalo

a neslyšelo jejich zpěv...